Tvořit, ne jen koukat

Představ si dvě děti na gauči. Obě mají v ruce tablet, obě tam sedí hodinu. První roluje krátká videa, jedno za druhým. Druhé natáčí film, ve kterém dinosaurus z kostiček unese plyšového medvěda a plyšová žirafa ho zachraňuje po žebříku z vařeček.

Aplikace, která počítá čas u obrazovky, ukáže u obou totéž: jednu hodinu. A přitom jde o dvě úplně jiné hodiny. Asi jako když řekneš, že dva lidi strávili hodinu v kuchyni, a jeden uvařil oběd a druhý vyjedl ledničku 🙂

Tablet není jen televize

Hodně se mluví o tom, kolik času děti u obrazovek tráví. Méně o tom, co tam dělají. Jsem programátor a počítač mě celý život živí i baví. Kdybych ho viděl jen jako televizi, nikdy bych nic nenaprogramoval.

Mitchel Resnick z MIT Media Lab vede skupinu, která vymyslela programovací jazyk Scratch pro děti. Říká, že programování je nová gramotnost. Je to způsob, jak si uspořádat myšlenky a ukázat je druhým, podobně jako psaní. Když jeho tým s kolegy z Tufts University chystal ScratchJr pro děti od pěti do sedmi let, chtěl, aby děti tablet nepoužívaly jen k prohlížení a konzumaci, ale aby ho viděly jako nástroj, kterým se dají vyrábět věci. Celou svou myšlenku pak sepsal v knize Lifelong Kindergarten (2017): učit se má jako ve školce, přes projekty, nadšení, kamarády a hru.

Co se dá s dětmi vyrábět

Pár nápadů pro děti od šesti do deseti let. Nic z toho nevyžaduje, abys byl expert:

• Programovat. ScratchJr je pro menší děti, Scratch pro děti od osmi let. Dítě skládá barevné kostičky a postavička se začne hýbat. Zjistí, že počítač dělá přesně to, co mu řekne, a ne to, co si myslí, že mu řeklo. To je mimochodem dobrá lekce i pro život.
• Natáčet. Animace z kostiček, kde se každý snímek fotí zvlášť. Dokument o šnekovi na zahradě. Vlastní „zprávy“ z obýváku. Dítě, které jednou stříhalo video, kouká na youtubery jinak, protože ví, kolik pokusů je za jednou „náhodnou“ scénou.
• Kreslit a skládat hudbu. V kreslicí aplikaci se dá gumovat bez díry v papíru a v hudební si dítě složí písničku dřív, než umí noty. Dítě zjistí, že na tvoření nepotřebuje talent, jen chuť zkoušet.
• Psát. Příběh, komiks, recept na nejhorší polévku na světě. Kdo ještě neumí psát, může diktovat. Dítě, které vidí svá slova vytištěná, začne mít ke psaní úplně jiný vztah.
• Stavět. Minecraft je pro spoustu dětí digitální lego. Postavit vlastní hrad se sourozencem je projekt, u kterého se domlouvá, plánuje a hádá, jako na stavbě. Dítě se učí spolupracovat, i když to tak vůbec nevypadá.
• Vymyslet vlastní hru. S umělou inteligencí to dnes zvládne i dítě, které neumí programovat. Popíše, co chce, a pak spolu hledáte, proč to nefunguje. Víc o tom v článku Umělá inteligence je spolužák, který neumí říct „nevím“.

Rodič jako jiskra

Ve zprávě o společném používání médií, kterou vydalo Joan Ganz Cooney Center, popisuje Brigid Barron ze Stanfordu, jak několik let sledovala malé skupiny dospívajících, kteří se pustili do tvoření: do programování, robotiky, animace nebo natáčení. Na začátku často stáli lidé kolem nich: kamarádi, učitelé, rodiče, mentoři. Někdo z nich zapálil první jiskru a pak pomáhal, aby nezhasla. A rodiče se přitom často učili spolu s dětmi, za pochodu.

Takže nemusíš umět programovat. Stačí se zeptat „a co kdybychom zkusili…“, najít aplikaci, sednout si vedle a obdivovat výsledek. Někdy stačí dítěti ukázat, že něco takového vůbec jde.

„Ale moje dítě chce jen koukat“

I to je v pořádku. My dospělí taky večer pustíme seriál a nikdo po nás nechce, abychom místo toho psali román. Koukání není zločin. Odpočinek k životu patří a nuda taky. Z nudy mimochodem tvoření vzniká nejčastěji.

Tvoření se nedá nařídit. Když z něj uděláš povinnost („hodinu koukáš, hodinu programuješ“), dítě ho bude nenávidět stejně jako povinné čtení. Jde o nabídku. Někdy ji dítě přijme hned, někdy za půl roku a někdy vůbec. Je to jeho cesta.

A ještě jedna věc. I koukání může být začátek tvoření. Dítě, které sleduje návody, jak se skládá origami nebo jak se kreslí draci, se často samo zvedne a zkusí to. Na tom, jaké věci dítě na obrazovce potkává, záleží víc než na minutách. Co dělat s těmi, které ho chtějí jen udržet u obrazovky, píšu v článku Proč se od toho nedá odtrhnout.

Malý krok na zítra

Zeptej se dítěte: „Co bys chtěl umět vyrobit?“ Film, hru, písničku, komiks. Nehodnoť, nevylepšuj, jen poslouchej. A pak najděte jeden nástroj, se kterým to zkusíte. Klidně jen na deset minut.

Inspiraci najdete i tady na webu. Hry v katalogu naprogramovala umělá inteligence a dítě si po pár kolech třeba řekne, že by to udělalo líp. Tak ať to zkusí.

Tomáš, táta čtyř dětí a programátor

P.S. Kdyby ten dinosaurus z kostiček jednou unesl i tvého plyšového medvěda, nezachraňuj ho. Natoč to 😉

Zdroje

1. MIT News (2014). ScratchJr: Coding for kindergarten. MIT Media Lab.
2. Resnick, M. (2017). Lifelong Kindergarten: Cultivating Creativity through Projects, Passion, Peers, and Play. MIT Press.
3. Takeuchi, L., & Stevens, R. (2011). The New Coviewing: Designing for Learning through Joint Media Engagement. The Joan Ganz Cooney Center at Sesame Workshop a LIFE Center. (Případová studie Brigid Barron o tom, jak dospívající začínají s digitální tvorbou.)