Ukaž mi, co to hraješ
„Co děláš na tom mobilu?“ „Nic.“ Tenhle rozhovor zná každý rodič. Jde to i jinak a stačí k tomu jedna věta a deset minut.
Přečíst: Ukaž mi, co to hraješ →Zakázat dítěti mobil je snadné. Těžší je zjistit, co dělá, když mu ho půjčí kamarád. A nejtěžší je, aby ti to samo přišlo říct.
Zákaz mobilu funguje. Myslím to vážně. Dítě se díky němu naučí spoustu užitečných věcí: kde má kamarád schovaný tablet, jak rychle zhasnout displej, když vrznou dveře, a jaký obličej nasadit, když se táta zeptá „a co jste u nich dělali?“. Jen se nenaučí to jediné, kvůli čemu jsme mobil zakazovali 🙂
Znáš to: doma platí, že mobil až od deseti, nebo hodina denně, nebo jen o víkendu. A pak přijde dítě od kamaráda a u večeře mu omylem vyklouzne jméno youtubera, o kterém jsi v životě neslyšel. Odkud ho asi zná?
Zákaz má jednu vadu, kterou na první pohled nevidíš. Mobil ze světa nezmizí. Je u kamarádů, ve škole, u babičky, v autobusu i v ruce staršího sourozence. Dítě se s ním potká tak jako tak. Zákaz z té scény odstraní jedinou věc: tebe.
Kde dítě mobil mít nesmí, tam ho používá samo. Bez nikoho, koho by se mohlo zeptat, co je tohle za divnou zprávu nebo proč ta hra pořád chce peníze. Na tvoje místo si sedne kamarád, který je o rok starší a o internetu ví hlavně to, co zaslechl od ještě staršího bratra.
V Česku se teď vede debata o zákazu mobilů ve školách. Co o tom říkají výzkumy, jsem shrnul na stránce proč hrát. Tady mě zajímá něco jiného: co se děje doma, když se zakazuje.
Představ si osmileté dítě, které si u kamaráda pustí video, a to video je hnusné. Nebo mu v nějaké hře napíše cizí člověk něco, čemu nerozumí, ale je mu z toho divně. Teď má dva problémy najednou. První je to, co vidělo. Druhý je, že by se muselo přiznat k něčemu zakázanému.
Co si asi vybere? Mlčet. Protože kdo řekne pravdu, přijde o mobil, o návštěvy u kamaráda nebo aspoň schytá kázání. A tak to hnusné video nosí v hlavě samo.
Tohle je podle mě nejdražší cena zákazu. Rodič neztratí kontrolu nad mobilem. Ztratí informace o tom, co se v životě jeho dítěte děje.
Švédští psychologové Håkan Stattin a Margaret Kerr se na to podívali u více než 700 čtrnáctiletých a jejich rodičů. Zjistili, že většinu toho, co rodiče o svých dětech vědí, jim děti samy řekly. Rodiče to nevypátrali kontrolou ani hlídáním. Doporučili proto soustředit se na to, co děti vede k tomu, aby rodičům věci říkaly. Mluvili sice o teenagerech, ale já nevidím důvod, proč by to u osmiletých mělo být naopak.
Druhá cena zákazu není tolik vidět. Dítě, které k internetu nesmí, se ho nenaučí používat.
Sonia Livingstone z London School of Economics a její kolegové se ptali 6 400 rodičů dětí od šesti do čtrnácti let v osmi evropských zemích, jak dětem s internetem pomáhají. Děti rodičů, kteří spíš omezovali, se potkaly s méně riziky, ale taky s méně příležitostmi. Děti rodičů, kteří s nimi spíš mluvili a pomáhali jim, měly víc příležitostí a o něco víc rizik. Velký evropský výzkum EU Kids Online k tomu dodává, že děti s víc omezeními mívají horší digitální dovednosti, a proto si pak hůř poradí, když se něco pokazí.
Je to jako s vodou. Dítě, které nikdy nesmí k rybníku, se v rybníku neutopí. Jenže jednou mu bude osmnáct, pojede k moři a plavat neumí.
Přiznám se, že u nás doma jsme omezení mobilů a internetu zkoušeli. Limity, pravidla, kdy ano a kdy ne. Vypadalo to rozumně. Nefungovalo to a nadělalo to víc škody než užitku. Z táty se stává hlídač, který počítá minuty, a děti se učí hlavně to, jak hlídače obejít.
Dnes je u nás všechno volné. Čtyři děti mě naučily, že válka o mobil skončí nejjednodušeji tak, že ji přestaneš vést.
Tenhle strach je skutečný a nechci ho zlehčovat. Na internetu jsou věci, které osmileté dítě vidět nemá, a lidi, se kterými by se bavit nemělo. Jenže zákaz to riziko neodstraní. Jen zařídí, že až se to stane, budeš poslední, kdo se to dozví.
Otázka tedy nezní, jestli se dítě na internetu s něčím nepříjemným potká. Potká, stejně jako se jednou potká s hulvátem na hřišti. Otázka zní, za kým s tím přijde.
Jestli máte doma nějaké pravidlo o obrazovkách, které funguje a nikdo kvůli němu nebojuje, nech ho být. Funguje. Je to vaše rodina a vaše volba. Jen si poctivě odpověz, jestli to pravidlo dítě dodržuje i tehdy, když se nikdo nedívá.
Řekni dítěti jednu větu: „Kdyby se ti na mobilu nebo na počítači stalo cokoli divného, přijď mi to říct. Nebudu se zlobit a nic ti nevezmu.“
A pak to dodrž. To je ta těžší část. Až za tebou poprvé přijde s něčím, co se ti nebude líbit, nadechni se a poděkuj mu. Jak o tom s dítětem mluvit, píšu v článku Ukaž mi, co to hraješ. A co dělat, když se opravdu něco stane, najdeš v článku Hlavně mi to přijď říct.
Tomáš, táta čtyř dětí
P.S. Jestli si teď říkáš, že tvoje dítě nic netají, protože ti nikdy nic neříká, tak právě o tom celý tenhle článek je 😉
O výchově bez trestů, křiku a „musíš“ píšu i na webu Dobrodiče.
„Co děláš na tom mobilu?“ „Nic.“ Tenhle rozhovor zná každý rodič. Jde to i jinak a stačí k tomu jedna věta a deset minut.
Přečíst: Ukaž mi, co to hraješ →„Ještě jedno video.“ Kolikrát jsi to řekl ty sám? Na druhé straně obrazovky sedí lidé, kteří se tím živí. Ukaž dítěti, jak to dělají.
Přečíst: Proč se od toho nedá odtrhnout →Rodiče se bojí, že dítě bude s umělou inteligencí podvádět v úkolech. Já se víc bojím, že jí bude věřit úplně všechno.
Přečíst: Umělá inteligence je spolužák, který neumí říct „nevím“ →