Zákaz mobilu funguje. Jen na něco jiného, než chceš

Zákaz mobilu funguje. Myslím to vážně. Dítě se díky němu naučí spoustu užitečných věcí: kde má kamarád schovaný tablet, jak rychle zhasnout displej, když vrznou dveře, a jaký obličej nasadit, když se táta zeptá „a co jste u nich dělali?“. Jen se nenaučí to jediné, kvůli čemu jsme mobil zakazovali 🙂

Znáš to: doma platí, že mobil až od deseti, nebo hodina denně, nebo jen o víkendu. A pak přijde dítě od kamaráda a u večeře mu omylem vyklouzne jméno youtubera, o kterém jsi v životě neslyšel. Odkud ho asi zná?

Mobil nezmizel, zmizel jen rodič

Zákaz má jednu vadu, kterou na první pohled nevidíš. Mobil ze světa nezmizí. Je u kamarádů, ve škole, u babičky, v autobusu i v ruce staršího sourozence. Dítě se s ním potká tak jako tak. Zákaz z té scény odstraní jedinou věc: tebe.

Kde dítě mobil mít nesmí, tam ho používá samo. Bez nikoho, koho by se mohlo zeptat, co je tohle za divnou zprávu nebo proč ta hra pořád chce peníze. Na tvoje místo si sedne kamarád, který je o rok starší a o internetu ví hlavně to, co zaslechl od ještě staršího bratra.

V Česku se teď vede debata o zákazu mobilů ve školách. Co o tom říkají výzkumy, jsem shrnul na stránce proč hrát. Tady mě zajímá něco jiného: co se děje doma, když se zakazuje.

Tajemství má jednu nepříjemnou vlastnost

Představ si osmileté dítě, které si u kamaráda pustí video, a to video je hnusné. Nebo mu v nějaké hře napíše cizí člověk něco, čemu nerozumí, ale je mu z toho divně. Teď má dva problémy najednou. První je to, co vidělo. Druhý je, že by se muselo přiznat k něčemu zakázanému.

Co si asi vybere? Mlčet. Protože kdo řekne pravdu, přijde o mobil, o návštěvy u kamaráda nebo aspoň schytá kázání. A tak to hnusné video nosí v hlavě samo.

Tohle je podle mě nejdražší cena zákazu. Rodič neztratí kontrolu nad mobilem. Ztratí informace o tom, co se v životě jeho dítěte děje.

Švédští psychologové Håkan Stattin a Margaret Kerr se na to podívali u více než 700 čtrnáctiletých a jejich rodičů. Zjistili, že většinu toho, co rodiče o svých dětech vědí, jim děti samy řekly. Rodiče to nevypátrali kontrolou ani hlídáním. Doporučili proto soustředit se na to, co děti vede k tomu, aby rodičům věci říkaly. Mluvili sice o teenagerech, ale já nevidím důvod, proč by to u osmiletých mělo být naopak.

Plavat se na suchu nenaučíš

Druhá cena zákazu není tolik vidět. Dítě, které k internetu nesmí, se ho nenaučí používat.

Sonia Livingstone z London School of Economics a její kolegové se ptali 6 400 rodičů dětí od šesti do čtrnácti let v osmi evropských zemích, jak dětem s internetem pomáhají. Děti rodičů, kteří spíš omezovali, se potkaly s méně riziky, ale taky s méně příležitostmi. Děti rodičů, kteří s nimi spíš mluvili a pomáhali jim, měly víc příležitostí a o něco víc rizik. Velký evropský výzkum EU Kids Online k tomu dodává, že děti s víc omezeními mívají horší digitální dovednosti, a proto si pak hůř poradí, když se něco pokazí.

Je to jako s vodou. Dítě, které nikdy nesmí k rybníku, se v rybníku neutopí. Jenže jednou mu bude osmnáct, pojede k moři a plavat neumí.

Taky jsme to zkoušeli

Přiznám se, že u nás doma jsme omezení mobilů a internetu zkoušeli. Limity, pravidla, kdy ano a kdy ne. Vypadalo to rozumně. Nefungovalo to a nadělalo to víc škody než užitku. Z táty se stává hlídač, který počítá minuty, a děti se učí hlavně to, jak hlídače obejít.

Dnes je u nás všechno volné. Čtyři děti mě naučily, že válka o mobil skončí nejjednodušeji tak, že ji přestaneš vést.

„A co když mu tam někdo ublíží?“

Tenhle strach je skutečný a nechci ho zlehčovat. Na internetu jsou věci, které osmileté dítě vidět nemá, a lidi, se kterými by se bavit nemělo. Jenže zákaz to riziko neodstraní. Jen zařídí, že až se to stane, budeš poslední, kdo se to dozví.

Otázka tedy nezní, jestli se dítě na internetu s něčím nepříjemným potká. Potká, stejně jako se jednou potká s hulvátem na hřišti. Otázka zní, za kým s tím přijde.

Jestli máte doma nějaké pravidlo o obrazovkách, které funguje a nikdo kvůli němu nebojuje, nech ho být. Funguje. Je to vaše rodina a vaše volba. Jen si poctivě odpověz, jestli to pravidlo dítě dodržuje i tehdy, když se nikdo nedívá.

Malý krok na zítra

Řekni dítěti jednu větu: „Kdyby se ti na mobilu nebo na počítači stalo cokoli divného, přijď mi to říct. Nebudu se zlobit a nic ti nevezmu.“

A pak to dodrž. To je ta těžší část. Až za tebou poprvé přijde s něčím, co se ti nebude líbit, nadechni se a poděkuj mu. Jak o tom s dítětem mluvit, píšu v článku Ukaž mi, co to hraješ. A co dělat, když se opravdu něco stane, najdeš v článku Hlavně mi to přijď říct.

Tomáš, táta čtyř dětí

P.S. Jestli si teď říkáš, že tvoje dítě nic netají, protože ti nikdy nic neříká, tak právě o tom celý tenhle článek je 😉

Zdroje

1. Stattin, H., & Kerr, M. (2000). Parental monitoring: A reinterpretation. Child Development, 71(4), 1072–1085.
2. Livingstone, S., Ólafsson, K., Helsper, E. J., Lupiáñez-Villanueva, F., Veltri, G. A., & Folkvord, F. (2017). Maximizing opportunities and minimizing risks for children online: The role of digital skills in emerging strategies of parental mediation. Journal of Communication, 67(1), 82–105.
3. Smahel, D., Machackova, H., Mascheroni, G., Dedkova, L., Staksrud, E., Ólafsson, K., Livingstone, S., & Hasebrink, U. (2020). EU Kids Online 2020: Survey results from 19 countries. EU Kids Online, LSE.