Ukaž mi, co to hraješ

„Co děláš na tom mobilu?“ „Nic.“ „Jak nic? Vždyť se tomu smáls.“ „Ále, nic.“

Tenhle rozhovor má stejnou stavbu jako „Co bylo ve škole?“ „Nic.“ Kdo ho jednou zažil, ví, že je to slepá ulička. Dítě nelže. Jen pochopilo, že otázka nezní jako otázka, ale jako kontrola. A na kontrolu se odpovídá co nejkratší větou 🙂

Většina dětí s rodiči o internetu nemluví

Velký evropský výzkum EU Kids Online se v letech 2017 až 2019 ptal přes 25 tisíc dětí od devíti do šestnácti let v devatenácti zemích, jak často s nimi rodiče mluví o tom, co dělají na internetu. Česko vyšlo mezi čtyřmi zeměmi, kde víc než polovina dětí odpověděla „nikdy nebo skoro nikdy“. U nás to bylo 56 procent. Často nebo velmi často to řeklo jen 16 procent dětí.

Nechci z toho dělat obžalobu. Rodiče nemají čas, nerozumí tomu, co děti hrají, a upřímně, „Minecraft“ zní po desáté hodině večer jako diagnóza. Jen mi to číslo připadá smutné. Na internetu dnes děti tráví velký kus dne a víc než polovina z nich si o tom s rodiči skoro nepovídá.

Výslech, nebo zvědavost?

Rozdíl je v tónu. „Co tam zase děláš?“ je výslech. Dítě v něm slyší, že dělá něco špatně, a zavře se. „Ukaž mi, co to hraješ“ je pozvánka. A děti mají jednu krásnou vlastnost: milujou být experty. Když se jich zeptáš na něco, čemu rozumí líp než ty, rozpovídají se tak, že je pak nemůžeš zastavit.

Pár otázek, které otevírají:

• „Co se ti na tom líbí nejvíc?“ Dítě začne přemýšlet o tom, co ho baví, a ty zjistíš, jestli je to příběh, kamarádi, nebo jen to, že se tam pořád něco děje.
• „Kdo je ten youtuber a proč ho máš rád?“ Dozvíš se, koho tvoje dítě obdivuje, a ono se možná poprvé zamyslí proč.
• „Co bys v té hře změnil, kdybys ji dělal ty?“ Z hráče se na chvíli stane tvůrce a začne vidět, jak je hra postavená.
• „Stalo se ti tam někdy něco divného?“ Ne hned první den. Až když už ví, že se ptáš, protože tě to zajímá, a ne abys pak něco zakázal. Pak ti možná řekne věci, které by jinak nosilo v sobě.

Sednout si vedle

Nejlepší rozhovory o mobilu ale nevznikají u stolu. Vznikají na gauči, když sedíš vedle a díváš se dítěti přes rameno. Ne jako dozor, ale jako parťák. Necháš si vysvětlit pravidla hry, prohraješ první kolo a dítě se tváří jako trenér národního týmu.

Vědci tomu říkají „joint media engagement“, společné používání médií. Lori Takeuchi z Joan Ganz Cooney Center a Reed Stevens z Northwestern University to popisují jako chvíle, kdy lidé používají média spolu: koukají, hrají, hledají, čtou nebo tvoří. Podle nich to pomáhá učení, protože spolu líp pochopí, co vidí a co to pro ně znamená. Když si sedneš k dítěti, můžeš mu leccos vysvětlit, ono se může zeptat, ukážeš mu, jak o věcech přemýšlíš ty, a ono tobě, jak o nich přemýšlí samo.

Přeloženo do češtiny: dítě se víc naučí z videa, u kterého sedíš s ním, než z videa, které mu zakážeš.

„Ale mě to vůbec nebaví“

Rozumím. Já taky nemusím všechno, co moje děti na obrazovce baví. Jenže nejde o to, aby tě to bavilo. Jde o to, aby dítě vidělo, že tě zajímá ono. Je to stejné, jako když ti nadšeně vypráví sen nebo děj filmu, který jsi neviděl. Nemusíš to milovat. Stačí poslouchat.

A nemusí to být hodina. Deset minut denně, kdy jsi celý tam a nekoukáš do vlastního mobilu, udělá víc než celý víkend pravidel.

Mluv i o svém mobilu

Rozhovor má dvě strany. Řekni dítěti, co děláš na mobilu ty. Že se ti taky stane, že chceš jen mrknout na zprávy a za půl hodiny zjistíš, že koukáš na video o tom, jak se v Japonsku vyrábí nože. Že tě některé aplikace štvou. Já mám třeba radši zprávu, na kterou odpovím, až budu mít chvíli, než telefon, který mě vytrhne z práce. Taková obyčejná věta řekne dítěti o mobilu víc než přednáška.

Americká pediatrická akademie má na webu nástroj Family Media Plan, se kterým si rodina sepíše, jak chce s obrazovkami zacházet. Mně se na něm nejvíc líbí jedna věc: plán má mít každý člen rodiny, i rodiče. A pediatři tam rodičům rovnou připomínají, že jsou pro děti důležitým vzorem. Děti se totiž víc než z toho, co říkáme, učí z toho, co vidí, že děláme.

Malý krok na zítra

Zítra si najdi deset minut a řekni: „Ukážeš mi, co teď hraješ?“ Pak buď zticha a poslouchej. Neptej se, jak dlouho to hraje. Nekomentuj, že je to hloupost. Jen se ptej a nech se učit.

Jestli nevíte, s čím začít, zkuste si spolu zahrát něco z katalogu her. Třeba Násobilkového ninju. Uvidíš, že tě dítě porazí dřív, než stihneš říct „sedm krát osm“. A proč zákazy nepomáhají, píšu v článku Zákaz mobilu funguje. Jen na něco jiného, než chceš.

Tomáš, táta čtyř dětí

P.S. Když tě dítě v té hře porazí, nevyhrávej odvetu za každou cenu. Vím, že to jde těžko 😉

Zdroje

1. Smahel, D., Machackova, H., Mascheroni, G., Dedkova, L., Staksrud, E., Ólafsson, K., Livingstone, S., & Hasebrink, U. (2020). EU Kids Online 2020: Survey results from 19 countries. EU Kids Online, LSE. (Graf 98: jak často rodiče s dětmi mluví o internetu.)
2. Takeuchi, L., & Stevens, R. (2011). The New Coviewing: Designing for Learning through Joint Media Engagement. The Joan Ganz Cooney Center at Sesame Workshop a LIFE Center.
3. American Academy of Pediatrics: How to Make a Family Media Plan. HealthyChildren.org.